7.7.2022

POKRAČUJEME

Ač se to nezdá, salonek a já pokračujeme. Pravda, závratná rychlost to není, ale aspoň už nepřijdeme k úrazu. Zotavuju se, nabírám energii a učím se pečovat – o sebe. Je to velká ironie, že? Kosmetička se o sebe neumí postarat. Asi té péče moc nebylo, když to musím dohánět teď 😀 Hlavně, že to všem vtloukám do hlavy! 

Moje poslední týdny připomínaly spíš parodii na žití, než cokoliv jiného. Smutek, beznaděj, vztek. Únava. Třes. Záchvaty. Obrovské pocity viny vůči vám, salonku, práci, které se nemůžu naplno věnovat a do které jsem investovala tolik času, energie a síly. Ale tou největší emocí, co mi svírala celé tělo byl stud. Styděla jsem se za sebe. Že budu už do smrti ta s tou „rozbitou“ hlavou, ta s tou pošramocenou myslí. A tak jsem každý den seděla v koutku, litovala se, na posezení sežrala dvě balení paprikových brambůrků a jeden pytlík kyselých gumových žížalek. Když jsem se po nějakém čase podívala do zrcadla, viděla jsem v odrazu cosi, co jen vzdáleně připomínalo tu veselou holku s bláznovstvím v srdci. Koukala na mě propadlá, nezdravě šedá tvář, s obrovskýma kruhama pod uslzenýma očima a naprosto prázdným výrazem. Tohle že jsem já? Byl to jen jakýsi stín.


„Nejspíš jsem zase doplula ke dnu.“ povzdechla jsem si.

 

Vzhůru k hladině

Tohle prostředí už dobře znám. Všude vládne klid a bezvětří. Maličká světla se míhají v temné hloubce a ztrácí se při každém dalším propadu. Co teď? Musím sebrat zbytek všech sil a odrazit se od bahnitého dna. Vždyť jsem přece bojovnice! Jde to ztěžka. Bolí to. Zaženu vtíravé myšlenky, jenž mě nutí se navždycky rozpustit v té tiché tmě. Napnu všechny svaly v těle, podívám se nahoru a vidím, jak skrz hladinu probleskává třpytící se ranní slunce. Vší silou se odrazím. Vím, že výstup bude dlouhý a nesjpíš mi vzduch dojde někde v půlce u dobrosrdečných běluh, ale aspoň na chvíli uvidím světlo. Věřím, že se jednou vynořím úplně. Celé moje tělo zaplaví slastná vibrující energie, molekuly kyslíku naplní každou ztrouchnivělou komůrku a slunce mě konečně obejme ve svém náruči. Doufám. Věřím. Plavu. Bojuju.

Po všech těchto náročných výstupech jsem se za sebe přestala stydět. Přežít fázi těžké deprese je sakra úspěch, protože si saháte tam, co je u většiny lidí pečlivě schované a zamknuté na tisíc západů – do nitra nejhorších vzpomínek, zážitků, budoucích strachů a myšlenek. Takže smekám. Před sebou, před dalšími tvory, co bojují s temnotou a před těmi, co psychicky nemocným pomáhají. 


Žádná prdel. 

 


Péče jako základ šťastného bytí 

Co v první řadě musím udělat, aby mi bylo líp? Postarat se o sebe. A tak svoje zbídačené tělo beru do sprchy, pomalinku ho natírám voňavým olejem a zahaluju do husté pěny. Užívám si každou horkou kapku, co se roztříští o povrch mé napnuté pokožky. Cítím nádhernou vůni protkanou těmi nejvzácnějšími bylinami. Dotýkám se kůže, objímám se. S láskou pečuju o sebe, o své tělo, o svou duši. Je to jeden z klíčů šťastného bytí. 

 


Moc se na Vás v salonku těším. Na vás, na bojovnice, co se mnou zůstali, pochopili, pohladili. Děkuju. S láskou, Eliška 💛 (už brzy zase vaše kosmetička)

Les pomáhá.

I výživná krmě.

  Před léčbou 😀

Při léčbě 💚