BYLO NEBYLO V SALONU
15.8.2025 (horký letní den)
Všechny vás zdravím,
už jsou to léta páně, co jsem vám tu nechala poslední psaní. Snažila jsem se. Mnohokrát jsem měla rozepsané řádky, ale mozek mě před veřejným prostorem varoval. Jsou věci, které ani papír neunese, natož lidé. Zrovna včera jsem se rozepsala jak Božena Němcová, ale při dnešním ohledání jsem zjistila, že text je nejenom nepoužitelný, ale děsivě depresivní – jako konce jejich kultovních pohádek.
No nic. Tak to zkusím znova a lépe. Obávám se však, že se má lehkost bytí proměnila v hořkosladký bol s kapkou neurózy a sarkasmu. Nu což – jen blbec se nemění.
Co nového v pečujícím doupěti?
Bojuju s mlýny. Ne větrnými, nýbrž vichřicovými. Salonek pořád stojí. Opletla jsem ho bílými záclonkami, hustými tak, že by se ten látkový kokon dal krájet. Nejednou se mi stalo, že můj nový dekorační háv málem vzplál nad neméně dekorační svíčkou. Hasičák je naštěstí hned za rohem.
V rožku najdete též nového pomocníka, který pomáhá regulovat potem zborcená těla – větrák. Jediné jeho mínus tkví v tom, jak intenzivně mě pomocí digitálních čísílek informuje o stupních celsia. Jako bych sama nevěděla – podle počtu čůrků potu, stékajících mi do míst, kam slunko nesvítí – že je sakra vedro. Inu, nejspíš to bez displejů na všem a všech dnes nejde.
Také jsem pro vás nachystala chladivé pečující pomocníky. Jelikož k nám léto se svými upocenými spodky nakonec dorazilo a smazává teplotní rozdíly mezi dnem a nocí, musela jsem vytasit horku-vzdorné finty.
Ledničku + chladivou gelovou masku s aloe vera + gelové oční polštářky s kyselinou hyaluronovou + aroma mlhu!
Co nového u kosmetičky?
Nevím, jestli označení kosmetička je stále relevantní. Spíš kosmetička na duševní dovolené, kosmetička ve výslužbě, na hlavu padlá kosmetička. Jó, kéž bych se mohla postavit na kosmetický piedestal a říct: „Hleďte, tu jsem, všechny vás zmastím do toho největšího pečujícího kómatu!“. Ale takhle vtip jménem život nefunguje. Spíš vás hodně po*ere a ještě bude chtít, abyste si hajzl papír našli sami. Připadám si jak Forest Gump, běžící mezi lidmi, kteří mu ani za mák nerozumí. Požírající bonboniéru v naději, že si konečně vytáhne ten vysněný lískový ořech v mléčné čokoládě. Ne čokoládu hořkou jak pr*el, s kusem pendreku…
A tak běžím. Zakopávám. Vleču se jak sopel. A zase vstávám. Nekončící kolečko jednoho křečka. Dostanu se někdy z klece a ukousnu si kousek svobodné trávy? Těžko říct. Věřím v lepší zítřky. Ač mě občas dny drtí a někdy to stojí za ten hnusný lékořicový pendrek – někdy však není vždycky!
Děkuju vám všem, co se mnou jste. Protože jen v nouzi poznáš spřízněnou duši a v upřímnosti dalšího životního sarkastu.
